Njn, to se hezky říká... Ale co s tím... nějak bylo, ale jak? a nějak bude... nějak rozhodně, ale někdy mi přijde, že už bude jen tak melancholicky jak do teď, bez úsměvu, bez klidu.
Už jsem se sebe ptala stokrát, proč já nemůžu být veselá jako ostatní lidičky, jako všichni bezstarostní sangvinici, proč nemůžu bejt hezky klidná jako flegmatik, proč se neumím rychle rozhodnout jako cholerik? Proč zrovna mě byla přiděla pesimistická povaha, ten podivný pohled na svět, o kterém píší básnící ve svých dílech, o kterém zpívá kde jaká ponurá píseň.
Říká se, že takový člověk vidí ve světě něco víc. Jenže k čemu to je, když vidíte něco krásného ale ani nemáte sílu se z toho radovat?
je vážně všechno psáno ve hvězdách? Svůj osud já chtěla bych znát, chtěla bych slyšet něco lepšího, že bude lépe než je teď. Ale hvězdy mlčí a schovávají se za temno oblohou, že jich ani vidět není. Co je to pak za oblohou? Prázdnou, pustou jak oceán?
Ale v oceánu je mnoho ryb a mnoho nádhery. Jen člověk musí nahlédnou na dno, nebo alespoň kousíček pod povrch... Jenže jak? jak vidět na dno oblohy? A má vůbec taková obloha dno?

lucka-osobni.blog.cz
Diplomek!!