Tmavý pokoj, tmavý podvečer. Sama, v malém, ne zrovna útulném bytě. Ah, jak to tady nesnášela. Bydlela tu s rodiči již přes šestnáct let a pořád to bylo horší a horší. Uprostřed příšerného města. Nesnášela lidi, auta, nesnášela hluk. Jen ticho a tma jí přišly klidné.
Jo, každej je jinej.. To říkaj všichni. Jenže tohle bylo jiný. Neměla zájem o svět, smutná Abigale. Tak jí vždycky říkala babička. Už je to přes rok, co zemřela, ale Abby jí pořád vídala. Poslední měsíc nebyla v pořádku. Vše se jí zdálo normální i nenormální zárověň, neodlišovala realitu od snů. Trvá to už půl roku, ale až teď je to tak hrozný. Poslední týden, ten osudný týden..
Vše bylo horší a horší. Stačilo, když někdo zakřičel a hlava jí třeštěla, byla nervózní, ruce se jí potili jakoby strachy. Ale její tep byl pomalý, čím dál víc. Jako by všechno bylo tak pomalé. I její chůze byla taková. Všechno vnímala pomalu, ale přesto to bylo rychlé. Někdo na ní promluvil a ona mu chvílemi nerozumněla, jako by mluvil jinou řečí, nebo příliš rychle.
Školu nezvládala. Při testech vůbec nepřemýšlela, chyby dělala i v jednoduchých věcech.
Tušila, že něco není v pořádku, něco je jinak, něco v její hlavě... Jakoby to nebyla ona, jakoby se svět točil rychleji, všechno bylo tak zlé, tak kruté.
Ach, dnešek, ten pátek.. Pětka z matiky a ze slohu již byli moc. Na škole jí vždycky záleželo, tak co se změnilo, co se stalo? Ně, nebyla to nálada, nebyla to línost. Možná, že to nebyla ani její vina, říkala si. Ale jistě, že je to tvoje vina! Slyšela všude, ty hlasy jí dostávali na zem, sráželi jí svými krutými biči, kterým byl tón jejich hlasu.
Je to tvoje vina! Měla jses učit! Můžeš za to! Ty, jenom ty!!! Hlava jakoby nechtěla poslechnout, rozum nevnímal. Oči viděli skryté věci podvědomí, uši slyšeli něco, co není.
Utekla ze školy, běžela městem. Uši si přikrývala a skrz slzy ani vysněný svět neviděla.
Přiběhla domů, tašku hodila na stranu a na ní kabát.
Běžela do kuchyně k jedné ze skříní. Ještě předtím ale narazila na stůl. Tvoje vina, tvoje, tvoje.... Jako by všude kolem ní byli duchové, viděla tváře, letmo jí míjeli. Zmizeli vždy dřív, než je stihla vnímat. Dokulhala ke skřínce a otevřela jí. Chtěla vyndat jen tu malou krabičku s léky. Ovšem jako by jí ruce nechtěli poslechnout. Shodila jednu skleničku. Za ní druhou a třetí. Střepy se tříštili o podlahu. Konečně měla tu krabičku. Obyčejné léky na spaní. Chtěla jen mít klid, spát... Vzala si jeden prášek, další a další. Nevěděla kolik, chtěla jen klid. Po pár prášcích upustila krabičku na zem a prášky se rozkutáleli mezi střepy. Stála tam a dívala se na zem. Najednou neměla sílu a upadla na kolena, poté si opatrně lehla. Bylo jí jedno, že jsou tam střepy, ona to necítila. Ty prášky... Vše se kolem uklidnilo a ona usnula.
,,Abby," vydechl někdo vedle ní. Znělo to šťastně, s takovou úlevou. Znala ten hlas, ale nemohla si vzpomenout. Pozvolna otevírala oči, do kterých se vlilo oslňující množství světla. Uviděla bílí strop nad sebou. Pootočila hlavou a poznala, kde je. Byla v nemocnici, ležela na lůžku. Vedle ní seděla neznámá paní a tiskla jí ruku.
,,Kdo, kde..." řekla s obtíží Abby. Žena vydechla, i když už to neznělo tak uklidněně.
,,Doktoři to říkali..." řekla spíše sama pro sebe.
,,Abby," řekla ta žena opatrně. ,,Já jsem tvoje máma..." v očích se jí objevili slzy.
Tak odtud znala ten hlas. ,,Ale... Co se stalo?" zeptala se potichu a hlavou jí bleskla vzpomínka, jak byli s mámou na pouti. Bylo jí něco kolem deseti, její šťastná událost...
,,Já.. nevím. Našla jsem tě doma, ležela jsi mezi střepy a prášky. Zavolala jsem záchranku. Bála jsem se, že..." ani to nedořekla.
,,Co..mi je?" zaptala se Abby, jako by tušila, že tím to nekončí.
,, Měla jsi nádor na mozku. V levé hemisféře. Doktoři nevěděli, kolik prášků jsi snědla, ale pak se ukázalo, že jen tři nebo čtyři. Prý to bylo pro uklidnění, měla jsi halucinace...Jenže ta operace byla náročná a nejspíše narušili jeden z nervů, nejsou si jistí, co si pamatuješ. Říkali dočasná amnézie, ale..."
Abby to zarazilo. Matně si vzpomínala na bolest hlavy a na klid, co přišel potom. Myslela, že už se neprobudí. Měla zemřít... Ale žije. Je to dar, zázrak. Pořád je naživu. Potřebuje čas, aby si vše urovnala, ale předem už ví, že nikdy to nebude takové, jako dřív. Jakoby měla novou duši, tak čistou a naivní. Zachránili jí život, když se chtěla nevědomky zabít...
To bylo moc pěkný, Ann.
Když se to tak vezme, kdyby nespolikala ty prášky, tak by nepřežila, protože by to doktoři třeba vubec nezjistili..