Seděla sama v parku... Sice seděla sama, ale uvnitř se osamělá necítila. Věděla, že není sama, jak to na první pohled vypadalo. Dlouho hledala porozumění a lásku. Ale v temných koutech sse špatně hledá a ona se bála jít na slunce, kde by vyšli najevo všechny opravdové city. Když na ní ale posvítil paprsek slunce, nebyla to noční můra, ale obyčejná, hezká dívka.
Neustále hledala minulost a chtěla jí změnit. Vrátit zpátky. Ale na přítomnost zapomínala. A přítomnost je důležitejší, protože co bylo, to bylo a to už se nikdy nevrátí.
když objevila světlo a přítomnost, zjistila, že vše není takové, jako se zdálo z temného rohu místnosti. najednou tu byly přátelé, kteří jí pomáhali. nebyla sama.
Dokonce neměla pouze přátele, ale i přítele, který stál za ní. Který by udělal cokoliv, jen aby se usmála. aby byla veselá a šťastná.
Jenže pokud žila celou dobu v temném koutě, nemohla bez něj být. Zvyk jí skryl před světem a ona o svou skrýš nechtěla přijít.
A teď stála na vrcholku skály a dívala se dolů. když ještě seděla na lavičce, přemýšlela, jestli má odejít. odejít pryč od trápení a od přátel. Oni se bez ní obejdou, i on to nějak přetrpí...
Odrazila se od skály.. šťastná a s úsměvem. před očima jako by neměla propast, ale ten nejhezčí zážitek. Dříve, než si mohla uvědomit, co vlastně udělala, ležela na louce poseté květinami. bez pohnutí, bez pulsu...
nevím...nějako mi to nedává smysl:/