Zase po nedlouhé době na mě padla ta depka... prostě jen tak... Z ničeho nic. Ale včera už jsem byla taky taková na nervy. Venku prší.. ne že by mi to vadilo, ale je to tak smutný.. Jako by tisíce slziček padalo z oblohy. A já mám pocit, že bych k nim měla přidat i ty svoje... Ale neudělám to, protože to neumím... Neumím brečet a ani nemůžu... přece nebudu před světem jako slaboch. V končinách, kam nikdo nevkročí já udělám malý krůček. A další. Jdu pořád dál až tam, kam by se bál vkročit každý člověk, který tu chce být. A já jdu dál. trochu mě to štve. Dokážu si ublížit a je mi to jedno. poslední dobou neberu lidi jako lidi. Prostě jsou to pro mě bytosti, kterým je nejlepší se vyhnout nebo... nebo je prostě využít. Říkat jim, co chtějí slyšet a na oplátku něco chtít. A já jsem taková. proč bych dělala něco, když můžu využít někoho jiného? Proč se nudit, když si můžu s někým pohrát? Možná je to pro zábavu, možná jen pro pomstu. pomstu těm neschopným ve snaze jim udělit lekci... Snad budou příště chytřejší, ale oni ne... Jako bych nebyla jedna z nich. A ani být nechtělä.....
využít umíš... a nebo využívá tebe a ty to nepozoruješ