Tento příběh z nepotopitelné lodi mě opravdu zaujal, proto jsem napsala povídku věnovanou jen a jen jemu...
Titanic... Loď, která se zapsala do dějin, Bohužel ale ne se šťastným nádechem. Osudná noc, 14.dubna roku 1912... Po nárazu na ledovec byl jeho osud zpečetěn a stovky lidí odsouzeny k záhubě, V ledovém oceánu našlo smrt před 1500 lidí.
Byla to noc, ve které se ozýval křik a zoufalost. Lidé doufaly a hledaly naději, která nebyla. Oni chtěli žít, ale nemohli. Jejich osud za ně rozhodl zkrátil roky budoucího štěstí na minuty bolesti.
Nemá cenu psát příběh jednoho člověka, když by těch příběhů mělo být tisíc pět set. Některé byly veselé se smutným koncem, jiné byly smutné od začátku do konce...
Já bych chtěla připomenout slova neznámého. Dva muži se dělili o kus nábytku z lodi. Jeden přežil, druhý ne.Muž měl touhu něco říci a pronesl:,,To je noc, to je ale noc." A navždy zmizel pod hladinou oceánu.
Druhý muž měl štěstí, jak by se mohlo zdát. Byl jeden ze šesti lidí, kteří byli vytaženi z ledové vody. A byl jeden ze sedmi set, které do konce života trápily vzpomínky. Znovu a znovu se vracely hrůzné okamžiky z lodi, dokud si smrt nepřišla i pro ně....