Najednou se vše zdá smutný... Jakoby celý svět byl obalený v černém suknu... Ale ne všichni jsou smutní... Spíš..Jenom já jsem smutná.
Ale když si to uvědomím, nepřipadám si smutná, spíš unavená. Prostě jako by mě už nebavily ty monotóní činnosti. Ale už nemám ani sílu proti nim utíkat. Prostě už nemám sílu a nemám ani možnost jí znovu získat.
Jenom tak padnu na podlahu. Tak jak dopadnu, tak zůstanu. Ležím tam, jenom tak, bezmocná... o nic se už nepokouším.. Ale nejhorší je ten pocit.. ten mě nutí vstát. a jít dál. I kdybych nechtěla, nechci se nikdy vzdát svýho cíle..
A toho se nikdy nevzdám. I kdybych se měla na nohy vydrápat, za cenu všechno. Já totiž dokážu, že i obyčejný člověk, může tuhle zemi změnit... Ale lidé musí chtít. Pokud nikdo nechce, tak to nemá cenu. Jenže i bez naděje budu bojovat. Bojovat jako dávní rytíři, za pravdu.
Moje jméno nemůže odejít jen tak.. Lidé by měli vzpomínat, že žil člověk, který chtěl pomoci těm, kterým nevěřil a těm, které neměl rád. Jméno se vepíše do prázdných řádků nových listů.
A nikdy, nikdy nebude zapomenuto. Bude se říkat, že žila v dobách dávných, v dobách, kdy začala věda nabírat na obrátkách, kdy lid navždy ztratil svobodu....
Zajímavé, plné beznaděje, ale i vnitřní síly jít dále. Mívám občas stejné pocity... :))