Dívka, smutná dívka...
To jsem bývala já, když jsem ještě žila. Nevím dodnes, jestli moje volba byla správná, ale teď jsem klidná. Už mě nic nebolí, moje tělo se neslyšně rozkládá v neznámé hlíně. Kdesi daleko na území, které jsem neznala.
Chtěla jsem ale vždycky to, čeho jsem dosáhla. Roky trápení, skrývaného za šťastnou tváří. Ten pocit prázdnoty, depresí, špětných stavů. Skoro jsem ani nežila. Už tobylo jen chodící tělo, bez všeho, co člověka dělá člověkem. Nakonec jsem ale našla v sobě poslední odvahu a naději a prostě jsem skočila. Skočila z vysoké skály přímo do hluboké propasti. Volný pád byl to nejhezčí, co jsem kdy zažila.
Stála jsem tam nahoře a dívala se na slunce. Oblečená v bílých šatech, které jsem měla ráda. Měla. Šaty mi vlály ve větru, který sebou přinášel jaro. Květiny začaly kvést. Upletla jsem si z nich věneček, který jsem měla položený na hlavě jako svatozář.
Chvíli jsem se dívala na tu krásu kolem. Už jí neuvidím. Se slzou v oku a úsměvu na rtech jsem se bosýma nohama odrazila ze skály a padala dolů. Dolů do neznámé propasti, sama a šťastná. Pocit netrval dlouho. Chvíli tma před očima a potom bílý oceán s lodí kormidlovanou elfkou. Nasedla jsem a ona mě zavezla na břehy Bílé země Neumírajících.....
to je kááásnýýý!!!