Já už jsem šla častokrát deštěm a sama míjela kapky, které pomalu padali jako kouzelné střípky a potom se tříštily o zem.
Stékaly mi po kabátě dolů a přidávali se k těm na zemi, které se stékali do potůčku a lemovaly silnici tmavého města.
Slunce již nebylo vidět, pomalu se setmělo. Světla pouličních lapm osvětlovaly chodník a já každou chvíli šlápla do kaluže.
Boty jsem měla celé mokré a do kalhot se vpily stovky kapek.
Vlasy celé mokré nabrali černou barvu. Kapky, které mi dopadali na obličej působili dojmem slz, které smutně kapali na černý kabát.
Díky hluku všech aut, které projížděli kolem, nebyl vůbec slyšet šepot deště, který vyprávěl tiché pohádky o krásné zemi, ve které bylo Slunce. Slunce, které rozezpívalo ptáky. Jejich písně a krása té země se proměnili v kapky deště. A ty teď padali a nesly sebou příběh pohádky, kterou nikdo neposlouchal, ale každý o ní jednou snil...
Každý, kdo objeví jeho tajemství, najde i sám sebe....
Ahojíky mám na blogu soutěž o nej blogís... tak se můžeš klidně přihlásit... je to v rubrice soutěžky... a je tam i bleskovka... :-)