Černý a bílý anděl

3. listopadu 2006 v 19:16 | Upírka |  Jen nešťastné povídky
Je asi jedna hodina po půlnoci..Jdu spát..Když si lehnu do postele, přikryju se peřinou a už si pomalu myslím, co se mi asi dnes bude zdát za sny..Najednou si ale všimnu, že je úplněk.No jo no, úplněk měl prý kdysi magickou moc. Teda, já nevím, jestli kdysi, já myslím, že tu magickou moc má pořád. Alespoň na mě to tak působí. Vždycky, když je úplněk, nemůžu usnou. Někdy se ani nepoznávám..občas v den úplňku jsem nervózní. Ale co, je to teď jedno, stejně jsou to jenom kecy..Se zachumlám do peřiny a zkouším usnout.Ale bojím se, abych neměla zase ten hrozný sen, který se mi zdává skoro pořád. Černá a bílá.Úplněk. To ne!
Když konečně usnu, přichází řada na moji fantazii-moje sny. Ponořím se do hlubokého snu. Zdá se mi, že sedím na posteli a dívám se na sebe, jak spím. Moje spící tělo je tak...jiné, jako panenka, nebo malé děťátko, které právě usnulo. Zato já jsem jako bílý duch. Jakoby v bílé košili, skoro celá jsem..Bez barvy, div ne průsvitná. Podívám se z okna. Úplněk. Ten měsíc...Najednou jako bych svému spícímu tělu nevěřila. Jdu od něj pomalu pryč, couvám dozadu. Čekám, určitě každou chvíli narazím na dveře. Ale co to...Dveře jsou přede mnou. Couvám dál. Právě stojím na schodech. Další dveře mám před očima. Otočím se a běžím ven. Jsem u dveří. Sáhnu po klice, ale nic nenahmatám. Zkusím znovu, nic. Vrazím do dveří, napadne mě. To udělá hluk. Strčím do nich, dobře tedy. Ale ruka mi projde skrz dveře. Dveřmi projdu. Utíkám dál..Dál ulicí. Znám to tu, ale připadám si, jako bych tudy šla po prvé. Běžím po ulici až k poli. Vběhnu na pole. Měsíc září, jako velká koule. Podívám se na sebe znovu. Jsem trochu jiná. Včera pršelo, na zemi jsou kaluže. Ano, kaluže. Nahnu se nad jednu z nich. Můj odraz mě děsí. Jsem bílá, v bílých šatech, dlouhých těsně pod kolena. Šaty jsou na ramínka, ale ne, mají rukávy. Šaty jsou bílé, ale rukávy jsou černé. Stejně jako spodní okraj. Mám černé vlasy. Mé rty i oči mají také tmavou barvu. Otevřu pusu údivem i zlostí. Já, ne! Mám zuby jako upír! To ne! Vykřiknu na hlas. Ovšem vyjde ze mě jen tichý hlásek. Můj hlas, ten jediný poznávám. Podívám se nahoru k nebi. Co se stalo. Jak jen...? Neeee! Najednou se ve mě objeví hrozná síla. Ta síla se mě snaží...přepůlit. Oddělit černou část od bílé. Dvě barvy, jedna protiklad té druhé. Jako anděl a ďábel. Bílá a černá. Cítím jen tu sílu, tu sílu. Nemůžu nic dělat. Ta síla... Chvíli necítím nic a pak zjistím, že jsem na zemi. Zvednu se, ale co to...? Jsme dvě. Jedna černá, druhá bílá. Obě nechápou. Černá ďáblice neváhá, vytáhne ostrý nůž. Bodne. Bílý anděl se dívá k měsíci. Prosí. Po chvíli tělo padá k zemi. A druhé také. Ostrý záblesk. Už nejsou dvě, ale jedna. Černo-bílá dívka. Ovšem s nožem v těle. Zabila nepřítele i sebe. Poslední pohled na bílý měsíc. Jakoby se stále přibližoval...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zlatuS zlatuS | 12. prosince 2006 v 21:10 | Reagovat

ahoj...tohle je dost dobry...to je podle skutecnyho snu ...bo sisi to jenom vymyslela...=))

2 Upírka elfů Upírka elfů | 15. prosince 2006 v 16:58 | Reagovat

mno, to je sen.... A sen není pravdivý.. Proto to snad může být jedno, ne? Každopádně to není pravdivý...

3 Wěrka Wěrka | 22. srpna 2007 v 19:17 | Reagovat

To není ani její sen, ani to nevymyslela..Je to příběh který znám už dlouho a vážně není její..Snad to nepopírá..

4 Anistia Anistia | Web | 31. srpna 2007 v 23:05 | Reagovat

Wěrka: Cože???? Tohle JE můj příběh a jestli víš, kde jinde je, tak mi prosím napiš odkaz, protože tohle je moje povídka!!!

5 blanikááááááááááááá blanikááááááááááááá | E-mail | 26. září 2008 v 9:30 | Reagovat

to je pěkná povídka..............

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.